1000 Miles Adventure pohledem účastníka

 1000 Miles Adventure

„Dílčí osobní vítězství, dosažení svého vlastního cíle, sebepřekonání, nabytí sebedůvěry, pocit pokory, úcta k soupeři i přírodě, poznání i sebepoznání, strach i euforie, radost i bolest…… a hlavně velké dobrodružství!„

Zkusil jsem si to už minulý rok s Kárysem, nedojel jsem. Vlastně ani jeden z nás. O to víc se mně tenhle závod začal líbit a začal jsem ho brát jako výzvu. 1. 1. 2013 v 0:00:00 jsem seděl u počítače a do kolonky závodníka psal své jméno. Limit 100 závodníků je během několika minut rozebrán. A o co jde?

Závod 1000 Miles Adventure poprvé odstartoval 3. července 2011 a zúčastnilo se ho 89 závodníků ze tří států. Hlavní pořadatel je Honza Kopka, extrémní cyklista, vítěz závodu přes Aljašku Iditarod Trail Invitational. Závod je otevřen pro bikery, běžce, chodce, koloběžkáře a všechny, co se pohybují vlastní silou. Stanoven je start, cíl a trasa přírodou, kterou musí závodník dodržet. Každý závodník si předem danou trasu nahraje do GPS, podle níž pak jede, odchylky jsou povoleny jenom minimální. Pořadatelé si v půlce a na konci stáhnou z GPSky data a zkontrolují projetou trasu. Kdy a kde spí, kdy jí, co jí, je jen na něm. Cílená podpora je zakázána. Letos se jel již třetí ročník, kterého se zúčastnilo 122 závodníků ze sedmi států. Jak je z názvu patrné délka závodu je cca 1000 mil, letos přesně 1010 (1626 km). Start je naplánován do Nové Sedlice, nejvýchodnější slovenské vesnice a cíl do Skalné u Chebu. Trasa vede co možná největší „divočinou“, většinou v horách.

Z loňska jsem měl velkou výhodu, že jsem věděl jak důležité je jet nalehko, jelikož kolo se několik hodin denně tahá přes překážky, tlačí do kopců nebo přenáší přes brody. Proto jsem zvolil batoh (5kg bez jídla), brašnu pod sedlo (3kg) a brašnu na rámovou trubku (1,5kg). Podle toho co jsem pak viděl u ostatních závodníků jsem byl s váhou někde ve středu.

Stále si myslím, že pro jedince co se trošku hýbe a na kole jezdí pravidelně, by neměl být problém tento závod na kole ujet (pokud ovšm nechce závodit), mnohem důležitější je hlava. Další věc jsou zranění z přetížení, protože na dvoutýdenní nonstop závod se zátěží se při zaměstnání trénuje dost blbě. Já měl před startem najeto cca 2300 km jak na silničce tak se zátěží na horském kole. Ale rozdíl mezi výletem do Železných hor na silničce nebo na horském kole bez nákladu a jedním dnem na „mílích“ je asi jako mezi běháním u Labe a „nároďákem“ v Jeseníkách.

Jediné z čeho jsem měl trošku strach, byla samota. Loni jsme jeli dva, letos jsem vyrazil sám a nevěděl jsem jestli sám se sebou plánovaných čtrnáct dní vydržím, nakonec se ukázalo, že to mělo i spoustu výhod. Mohl jsem jet svým tempem, na nikoho se neohlížet při hledání ubytování a při zastávkách na jídlo. Člověk je také mnohem ochotnější komunikovat se soupeři.

Dopravu do Nové Sedlice zorganizoval pořadel. Byly zarezervovány místa ve vlaku z Prahy (já nasedal v Pardubicích) do Humenného, ČD dokonce přidala pár spacích vagónů a jeden pro kola. V Humenném se kola přeložily do nákladního auta a my pokračovali autobusem další hodinu a půl do Nové Sedlice. Cesta na start byla v podstatě jediná příležitost jak poznat závodníky (což se hlavně ve vlaku docela dařilo :) ), po startu se totiž startovní pole začne roztahovat a pří průjezdu prvního závodníka cílem může být pole roztažené na více než 1000 km, takže většinu závodníků vidíte jenom do té doby než se vystartuje.

Odstartovalo se v 17:00, já neměl v plánu jezdit za tmy (ani první noc). Podle mapy by mě to mělo vyjít někam k Zeplínské Šíravě, takže to byla spíš taková seznamovací etapa. Spousta lidí jela přes noc, ale já byl přece na dovolené :)! Hned po startu se jelo zaváděcí kolečko, aby si nás místní fanoušci, pro které to je zcela jistě největší sportovní událost roku, náležitě užili. „Otřeli“ jsme se o Ukrajinu, přejeli Vihorlat a okolo desáté večerní jsem se štěstím našel ubytování u Šíravy. Co se týká přespávání, byl jsem rozhodnut vyhledávat ubytování na postelích, hodně závodníků však postel za celý závod nevidělo, klobouk dolů! Musím podotknout, že při hledání noclehu mi několikrát pomohlo startovní číslo na řidítkách, hlavně na Slovensku, kde byly lidé mnohem srdečnější než v Čechách.

Ráno vstávám tak, abych už v šest seděl na kole. Ihned míjím závodníky probouzející se v autobusové zastávce, jiní zase jen tak leží ve spacáku uprostřed ohrady s pasoucími se krávami. Brod přes Laborec (taková naše Chrudimka) mě dokonale probouzí a cesta k chatě Hrešná nad Košicemi ubíhá docela rychle. Hrešná je neoficiální podpora závodu, každý ročník jsou zde nachystaní na závodníky, co se týká jídla i provizorního noclehu. Ovšem na pardubáky byli nachystaní ještě lépe, k polívce mně na stole přistál Pernštejn! Takto posílen vyrážím dál, míjím Ružín a večer dorážím do Poráčské doliny, stmívá se a tak opět s přispěním čísla na řidítkách přespávám sám v chatce pro deset lidí.

Třetí den vyrážím zase okolo šesté hodiny. Ve Spišské Nové Vsi snídám s dvěmi závodníky u pumpy. Zároveň se dozvídám, že jednoho z nich včera večer při zalézání do spacáku vyrušil medvěd. Okamžitě vyndávám z batohu rolničky, které jsem dostal na startu a které jsem tam razantně zavrhl. Nakonec mi na řidítkách vydrží cinkat až do cíle. Když za Spišskou N. V. míjím několik cikánských osad, průměrná rychlost se mi razantně zvedá a po pěkném úseku s výhledy na Nízké a Vysoké Tatry se drápu, tlačím a přendávám kolo na přečerpávací vodní nádrž Čierný Váh. Povídám si zde se sympatickým Slovákem, který na svou otázku „a kďe ty ses tu vzal?“ dostal odpověď, načež do doby než jsem vše vyfotil a znova nasedl na kolo jenom nevěřícně kroutil hlavou. Do této doby jsem si závod užíval se vším všudy a myslel jenom na to kde se najím, kde doplním vodu a kde přespím. Po sjezdu od nádrže se však opět ozvala podkolení šlacha, tedy ta samá bolest, kvůli které jsem loni vzdal. Tentokrát však na druhé noze. Psychika šla brutálně dolů. Poprvé jsem začal uvažovat, že by to nemuselo vyjít. Nicméně večer mi vylepšil příjezd do Liptovských Kľačan, Liptovské Kľačany byla poslední vesnička před vjezdem do Nízkých Tater, kam jsme po setmění nemohli vstoupit (pravidla závodu totiž nedovolují vstup a přespávání v NP po setmění a před rozedněním, na Slovensku především kvůli střetu s medvědy). Právě když jsem se smiřoval s tím, že poruším své pravidlo nespat na zemi, objevil se pan Devečka. Přisedl si ke mně když jsem v místní hospůdce zrovna okusoval vypečenou kůrku mé pizzy 4 druhů něčeho. Odpovědi už jsem měl dost dobře nacvičené z minulých setkání, když to všechno slyšel a vstřebal, celkem rázně mně nabídl ubytování u něj doma (to už vedle něho seděla jeho manželka), prý že má domácí pálenici..., no tomu se nedalo odolat :). Byl tak nadšený, že se tento závod jede přes „jeho“ vesnici, že když přijela za mnou další skupina závodníků nabídl jim svůj druhý dům s tím, že ráno až budou odjíždět, stačí hodit klíče do schránky. Dojedl jsem a už mě vedl domů, následovala sprcha, pohovka, televize, pivo, pálenice (v tomto pořadí). Ráno se mnou vstal, udělal mi snídani a na rozloučenou ještě zamával. Neskutečné!! Patří mu velký dík!

Další den mě čekaly Nízké Tatry a Velká Fatra s nejvyšším bodem trati Krížnou (1574 m n m.), na kterou jsem skoro tři hodiny kolo tlačil. Noha se ozívala, snažil jsem se na to nemyslet, každou hodinu jsem měl 5-10 minut přestávku a snažil se jí (noze) co možná nejvíc ulevit. Zároveň jsem si zakázal myslet na to co mě ještě čeká. Jak jsem ale ulevoval jedné noze, o to více jsem zaťežoval druhou... a to by nemuselo dobře dopadnout. Po sjezdu z hor jsem vykoupil lékárnu a spoléhal na to, že jeden ze zakoupených léků, mastiček, léčivých náplastí, francovek, … musí pomoct. Den jsem zakončil již v šest večer v Nitranském Pravnu, abych si odpočinul. Pohrával jsem si s myšlenkou, že tu zůstanu i další den. Šlo mně o to dojet a jestli to bude o den déle čert to vem, do 14 dní bych to měl stihnout i tak. Jenže co v téhle díře?? Večer, po konzultaci s mým hlavním koučem (Katka) jsem zvolil variantu „Luhačovice“ kam to bylo cca 120km. Usínal jsem tedy s pocitem, že se ze mě zítra stane poněkud smrdutý lázeňský švihák :).

Do té chvíle ale ještě zbývalo oněch 120km přes Strážovské vrchy, byly krásné, ale jet se moc nedalo. Člověk sotva vytlačí kolo na kopec, říká si, paráda, teď si to sjedu, ale ono to nejde ani dolů! Nejdřív jsem si to nemyslel, ale let plavmo přes řidítka mě přesvědčil. Strážovské vrchy zakončuje první ze tří checkpointů na metě 539km. Bylo to příjemné posezení s pořadateli, kteří zde tráví celý týden než všichni závodníci projedou. Výhled na Dubnici zpestřoval vychlazený bernard a kofola. Taky se zde dozvídám, že jsem na 47. pozici, což vzhledem k tomu, že skoro dva dny jedu s jednou nohou celkem ujde. Zjišťuji, že do Luhačovic je to nějakých 40km a vyrážím. Aby toho nebylo málo, tak při stoupání na česko-slovenskou hranici se začíná ozývat zadek. Kvůli bolesti nohy eliminuji na minimum šlapání vestoje a tak neustálé sezení dělá z mého pozadí slušnou fašírku. Ale Luhačovice se blíží! S koučem jsme našli hotel odpovídající mé dosavadní kondici a odéru. Na recepci se snažím vypadat voňavě a nakonec dostávám pokoj v pátém patře, kolo si tam sebou prý vzít nemohu :).

Pátek je tedy den odpočinkový, relaxační. Ráno jsem zašel za fyzio sestrou, výběr procedur byl vcelku jednoduchý, chtěl jsem všechno. Takže dopoledne bylo na programu producírování se po promenádě v cyklotretrách mezi dámama v kloboucích a pití Vincentky z plastového kelímku. Odpoledne pak rašelinový zábal, masáž, hydromasáž a sauna (musím podotknout, že v ní bylo menší teplo než venku :) ). Večer mně trošku zkazila diskotéka pro „zkušené“ a místní dýdžej, který pro jistotu ještě zpíval refrény do mikrofonu. Nejdřív jsem se to snažil ignorovat, ale při pomyšlení, že zítra zase celý den pošlapu, jsem si do uší narval půlku role toaleťáku. Na recepci jsem zavolal až když mě uši začali podivně natékat a toaleťák jsem vyrval pomalu i s bubínkem.

V sobotu jsem celý natěšený vyrazil do kopců nad Luhačovicemi, ale ono to nešlo, prostě se mi jelo blbě a počítal jsem každý kilometr. Za normálních okolností by to tam bylo asi pěkný, ale mně se tam nelíbilo a čím déle jsem jel, tím více jsem si přál být někde jinde. Dost mě pomohlo připojení se k trase zrovna probíhajícího MTB maratonu Drásal, závodníci se mnou měli trpělivost, dost jich vědělo o co se snažím a jeden se mnou dokonce chvíli jel. Vypadlo z něj, že míle již dvakrát absolvoval a zítra vyráží na druhý checkpoint jako dobrovolník (cíl kratší tratě 500 mil). Nutno podotknout, že do této chvíle spadlo jen pár kapek hned po startu závodu, jinak panovalo neskutečně jezdivé počasí.

Noha bolí, ale zadek je pocitově mnohem horší. U Hranic podjíždím „ostravskou dálnici“ a přichází úsek, který znám a vím, že je jednodušší. Cestou volám do kempu v Budišovce nad Budišovkou a zajišťuji si ubytování v chatce, což mně taky dodá trošku elánu, když vím kde strávím noc. Pro jistotu ještě paní upozorňuji, že přijedu déle a že budu mít hlad. Míjím vojenský újezd Libavá a projíždím údolím podle mě s největší koncentrací dětských táborů v republice. Do kempu opravdu dojíždím pozdě večer a hladový. Paní „domácí“ zkonstatovala, že ráno se mnou vstane, aby mně udělala snídani, projistotu :). Následuje každovečerní oblepování a mazání se, polykání legálních bobulí a protahování se.

Do rána jsem se smířil s tím, že to asi nepůjde a že dneska to na 500 milích zabalím. Utěšuji se myšlenkou, že dokončím aspoň kratší variantu závodu, tedy aspoň něco a začal jsem se těšit domů. Dorážím do Jeseníků a začínám stoupat na Dlouhé stráně, nejdřív tedy na Alfrédku pak zase dolů a pak až na Dlouhé stráně, holt Kopka je Kopka. Na Alfrédce si dávám svoji oblíbenou „sadu“ pivo+kofola a chleby se škvarkama. Jinak slovo sada používám podle oblíbené (a legendární) kombinace dvou ostraváků, což byl rum+pivo. Na začátku začínají při zastavení s jednou sadou a závod končí se třema, kolik jich dají za den, nikdo neví, myslím, že ani oni :). Říkají, že jinak by to neujeli a něco na tom asi bude, ujeli to už dvakrát. Na Dlouhých stráních jsem odpoledne, opět azuro a krásné výhledy. Trasa dál pokračuje do Koutů a Františkova, kde je cíl 500 mil. V Koutech mně zbývá asi 14km přes kopec, noha nebolí. Je mi jasné, že mně v hlavě bude vrtat, jestli pokračovat a tak začínám závodit. Taktika je jasná, pojedu co to dá, noha mě začne bolet a já se nebudu mít nad čím rozmýšlet. Takže jedu co to dá a … noha nebolí, ta psychika! 3 km před cílem dojíždím koloběžkáře (blázen) a začíná mně být líto, že bych neměl jet dál. Následuje porada s koučem, který ještě nechce, abych se vrátil (?) :), navíc mě motivuje tím, že se za mnou zítra přijede podívat do Mladkova, je rozhodnuto!! Je zde borec, se kterým jsem jel Drásala, posouváme kufry na tretrách dozadu, abych tolik nenamáhal lýtka a kyneziotejpem, který mně dává ještě tejpuju podkolenní šlachy. Záčínám se cítit neporazitelně a těším se, jak zítra vyrazím do druhé půle! Ještě ale musím přežít noc, na pokoji totiž spíme tři. Jeden z nás tady končí, tomu je jedno, že Němec ležící vedle mě na manželké posteli chrápe, že ani na mlaskání nereaguje, dokonce ani cloumáním ho neprobouzím. Jdu pro toaleťák …

Ráno definitivně ztrácím možnost být klasifikován na poloviční trati (když totiž vyjedeš z druhého checkpointu, v případě nedojetí do cíle, již nebudeš klasifikován ani na poloviční trati. I vtom je kouzlo tohoto závodu, správně se rozhodnout). Opět azuro a já vyjíždím na Smrk, trasa pokračuje traverzovkou pod Kraličákem a já dostávám další injekci, píše Křížák ať pohnu kostrou, že se mnou projede Krkonoše. Do Mladkova přijíždím o dvě hodiny později, Katka však vydržela u místního kostela :). Očima brzdím čas, ale ty dvě hodiny strašně utekly. Když jsem koukal na mizející vlak v zatáčce, přemýšlel jsem nad svým mentalním zdravím. Ale co, vždyť už je to jen nějakých 700 km.

Z Mladkova vyjíždím jak politý živým pivem, doteď Katku podezřívám, že mi do pití nasypala nějaké bylinky. Nevadí mi ani úplně zbytečný výjezd do Českých Petrovic, abych hned poté zase sjel k Pastvinám. U Zemské Brány si dokonce zcela neslyšně pobroukávám do rytmu šlapání, čímž jsem trošku vylekal nějaký kostelnický (čti nábožensky založený) tábor. Přespávám v Bartošovicích a užívám si, že jsem v podstatě doma.

V úterý přeletím Orlické hory, u Šerlichu koukám na Kuňku a nad Náchodem vjíždím do Polska. Opět píše Křížák, on snad se mnou opravdu pojede! V Polsku se jede po loukách s metrovou trávou mezi stolovýma horama, naštěstí už to mám krásně vyjeté :). Příšerný vedro, pět kilometrů čučím jak mi výpletem předního kola proletuje motýl, snad tam opravdu byl :). Míjím místo, kde jsem loni skončil (jelo se obráceně – z Čech), zatlačuji slzu, pochválím se a opět si začinám pobroukávat. Následují Teplice, Adršpach, Královecký Špičák a Bobr u Žacléře kde v místní hospůdce přespávám. Ještě se domlouvám s Křížákem na zítřek.

Chvilku po šesté dorazil Křížak a už spolu stoupáme na Pomezky, kecáme o všem možným, je to fajn. Z Pomezek frčíme do Pece, kde nás číšník odrazuje od Kofoly za nehorázné prachy a tak končíme v marketu s tím, že delší zastávku dáme na Výrovce. Indiánskou chůzí to bez problémů zvládáme a Křížák ani nedává najevo, že ho mé tempo nepatrně nudí. Na Výrovce dávám „sadu“, mají zde dokonce připravený kamrlík s matrací a rychlovarkou pro „mílaře“. Výrovka forever! Ve Strážným jsme za chvíli, následuje kratší výstup na Krásnou pláň a sjezd do Špindlu, vzpomínáme na K70. Vůbec mně nepřijde, že stále jedu závod. Dopoledne uteklo ještě rychleji než obyčejně a po 50km se ve Špindlu u vojenské zotavovny loučíme. Díky Křížáku, podle toho jak mi to pomohlo to musela být podpora nedovolená. Při výjezdu po modré sjezdovce na Mísečky mi dokonce jeden starší pán tleská :). Na Dvoračkách dojíždím Máru a Oldu, dvojici se kterou se budu míjet až do cíle. Dávám sadu a těším se na Jizerské hory. Skoro celé se jely na polské straně a opravdu byly za odměnu. Jako třešnička na dortu byl asi tříkilometrový úsek po singltreku pod Smrkem, chvíli jsem přemýšlel, že se vrátím a projedu si ho znova :). Míjím se zde s Oldou a Márou, opět se smějí, že zase žeru. Večer dorážím na třetí checkpoint na metě 1199km, nezdržuji se dlouho (1 sada) a pokračuji pár kilometrů do předem avizovaného moterestu v Albrechticích u Frýdlantu, což bylo jediné ubytování široko daleko. Buším na okno, vychází zpocenej chlap s ručníkem přes rameno a cígem v hubě. Nakonec ho ukecám. Že budu vstávat v 5:30 mu však ještě radši neříkám. Od huby si urval segeďák (asi litr omáčky, ve které plavalo pár knedlíků). Cestou z kuchyně jsem se pozdravil se švábem, který mně následně zatarasil cestu do koupelny.

Prší, poprvé během závodu, je depresivní nasednout na kolo a jet do šluknovského výběžku. Z loňska jsem byl připravený, že to bude den o ničem a déšť to ještě umocnil. Ke všemu mně začal skuhrat střed kola, zaúpěl při každém šlápnutí. Dohnalo mě to dokonce k tomu, že jsem si zajel do Šluknova, tam mně však na otázku, jestli v okolí není nějaký servis, zpražili odpovědí: „Nevíte kdo by tady jezdil na kole?“ S tím jsem s nimi musel souhlasit. Před „Nordkappem“, nejsevernějším místem republiky, jsem naštěstí opět dojel Máru a Oldu a ten nejhorší úsek kolem hraničních patníků, kde víc pracujou ruce než nohy, projel - prošel s nimi. Když jsem ve Vilémově spadl z železničního náspu i s kolem do kolejiště takovým způsobem, že bych vyhrál několik kamer i s kameramanem, začal jsem radši hledat nocleh. A stal se zázrak! Uprostřed ničeho se zjevil Penzion Balnika. Pak už to šlo ráz na ráz. Sada, masáž, sada, večeře. Z majitele se vyklubal bývalý cyklista, provozující wellnes penzion. Nestačil jsem říct ani šlacha a už věděl o co jde a masíroval o 106. Nakonec jsme ještě naložili kolo do auta a odvezl mě do servisu, pán si s tím sice neporadil, ale asopň mě uklidnil, že do Děčína s tím v pohodě dojedu. Následoval ještě megastejk z grilu. Paráda, dobří lidé nevymřeli!

Koukám z okna, chčije a chčije, ach jo, počasí nás rozmazlilo! Vyjíždím na rozhlednu Tanečnice a pak už tančím v sedle do NP České Švýcarsko. Národní parky měli jednu výhodu, nepustili Kopku mimo cesty, takže jsem si celé „Švýcarsko“ projel po krásných cestách a díky dešti skoro bez živáčka. Dojíždím... hádejte koho :)? A spolu doputujeme do Labských pískovců nad Děčínem. V Děčíně nacházím servis, potřeboval bych to rychle vyměnit, k čemuž mně opět pomáhá startovní číslo na řidítkách (asi ho budu nosit stále při sobě). Z Děčína se budu už jenom přibližovat do cíle, žádné objížďky typu šluknovský výběžek. Z Děčínského Sněžníku jsou krásné výhledy, stejně tak jako z Komáří hůrky. Dojíždím Slováka Jana a pár hodin spolu jedeme, prý jsem lepší než navigace, tak nevím jestli je to pochvala. Na Cínovci zastavujeme u „Karla“ (to je na dlouhé povídání), kde nám ochotná paní servíruje polévku a pití. Ještě chceme kousek popojet, kdyby v nás náhodou zítra bouchly saze a chtěli se pokusit o dojetí do cíle. Já končím v Českém Jířetíně, Jano jede dál, že se vyspí někde venku. Přemýšlím o zítřku, dojet do cíle nebo ještě někde přespat a v neděli si náležitě užít dojezd? Zbývá 175km. Zvedám ruku pro druhou variantu, ale jak říká kouč: „Znáš se!“ :)

Koukám z okna a nechčije! :) Výborně, Krušné hory celkem znám, vím na co se mám připravit. Když nic nebolí jede se krásně, dokonce můžu chvíli bez bolestí posedět na sedle. Ještě Klínovec a všechny větší kopce budou za mnou. Chata na Klínovci je pořád stejně hnusná, ale vypadá to, že se blýská na lepší časy. Sjezd na Boží Dar za Lukášem bez problému, zbývá mi 80km, jsou tři hodiny odpoledne. Co teď? Pro jistotu dávám „sadu“ a dlouze se vybavuju s číšníkem, vždyť přece není kam spěchat. Užívám si a poprvé začínám věřit, že to dojedu. Sedám na kolo s tím, že na zítřek si nechám 50km a vyrážím do Přebuze. Těsně před ní mě začíná zase bolet noha, chvíli musím jít vedle kola. V hospodě mi sdělují, že mají plno. Zbývá 49km … jedu!! Noha přestává bolet a já si začínám pobroukávat. V Kraslicích jsem o půl deváté, zkouším jestli mně svítí světlo. Nasazuji do této doby neuvěřitelný průměr 22km/h a 5km před cílem se onlékám do sponzorské vesty :). Připravuji si řeč do mikrofonů a promýšlím komu všemu mám poděkovat, abych na někoho nezapomněl. Najednou projíždím cílovým obloukem...a je to! Už nikam nemusím.

Akorát mě trošku mate, že tu nikdo není, oni mě snad nečekali?! Za chvíli vychází z chalupy Kopka a prý ať se vrátím a projedu znovu cílem, že si mě potřebuje vyfotit. Dokonce i na ten rozhovor došlo. Jano už je tady taky a ještě další dva závodníci. Snažíme se trošku popít, ale moc to nejde a usínáme s vědomím, že zítra už nikam šlapat nebudeme. Olda po technických potížích doráží brzy ráno, Mára druhý den dopoledne.

Nikdy bych neřekl, že mě nějaká akce do sebe tak vtáhne, bylo to uplně něco jiného než jsem doposud zažil. Pro člověka jsou zde důležité věci, které v normalním životě prakticky vůbec neřeší. Ještě to někdy pojedu, to jsem si jist! Samozřejmě tedy až podle toho, co na to řekne kouč... :).

Umístění: 49.

čas: 13 dní 4 hodiny 42 minut

celkem najeto: 1691,2 km

čas strávený v sedle: 135:24 h

převýšení (dle GPS): 46 470 m